Pod tímto poněkud tajuplným názvem se skrývá název ubytovacího zařízení, kde jsme strávili noc po prohlídce Nikka. Toto ubytování jsme zamluvili pouze den předem za pomocí mého kolegy Kotoku-sana, kterému bych tímto chtěl poděkovat za zprostředkování. Okajin minshuku (druh ubytovacího zařízení, které je v tradičním japonském stylu a provozováno rodinnými příslušníky) se nachází na břehu Chuzen-ji jezera, a proto jsme neměli problém ho najít (pokud tedy nepočítám problémy při hledání jezera samotného, od kterého jsme se po výstupu z autobusu, díky zmatení směru, pod  mým vedením vzdalovali).

Hned na vstupu nás odchytila paní majitelka, která pochopitelně neměla o angličtině ani tušení, ale s K. a mou znalostí japonštiny už není problém zjistit, kdy nám dají najíst. Naštěstí to nemělo být za dlouho, takže jsme se jen ubytovali a vyrazili dolů na večeři. Pro P. s V. to byla první zkuženost s takovým druhem stravování, kdežto já s K. už jsme něco podobného zažili při ubytování na Ó-shimě. Večeře se skládala z mnoha více či méně poživatelných chodů, z nichž žádný vyloženě nezklamal. Na fotkách jsem pak já, zkuženě se ládující hůlkama a bratr P. odpočívající před posledním chodem večeře, kterým byla horká polévka dovařená přímo na našem stole. Na poslední fotce je nejenom vycpaný bažant s rybou, ale za pozornost stojí zejména psík mývalovitý (tanuki) vycpaný do podoby tradičního rybáře - krása pohledět.

Po večeři nastal čas na osobní hygienu, takže jsme se začali shánět po onsenu. Po dotazu jsme se dozvěděli, že v minshuku samotném nic takového není, ale dostali jsme kartičku na slevu do nedalekého zařízení. V tom onsenu byla pravděpodobně velmi léčivá voda, pokud se na něco takového dá usuzovat ze zápachu, který se z ní linul, a také z ceny vstupného, které se až po slevě dostalo do rozumných mezí. Vzhledem k celodennímu programu jsme měli večerku okamžitě po návratu z koupele, ale přesto jsme se ještě stihli (mnohokrát) vyfotit v  oděvech zvaných yukata, které jsou primárně určeny k cestě do onsenu a k potloukání se po minshuku, a ne na přehlídku, ke které posloužili nám. Problémem u yukaty je, že se podle K. má nosit levý či pravý cíp nahoře a opačně se to obléká pouze mrtvým. Který z těchto způsobů je ten správný si nepamatovala, ale z porovnání vyplynulo, že dva z nás jsou mrtví.

Díky zalehnutí kolem půl deváté večer jsme se probudili dost brzo, takže jsme měli před snídaní spoustu času na průzkum okolí, při kterém jsme chtěli zakoupit jídlo na celý den, na který byly naplánovány výlety. Z následujících fotek je názorně vidět, že ranní vstávání má jisté výhody. Na první fotce klesají do jezera mraky z výše položených močálů, kam měly namířeno K. s V. Na další je pak hora Nantai-san tyčící se nad jezerem, která byla cílem bratra a mě. I když mnoho stromů už bylo zcela opadaných, našla se místa, která hrála (když už ne všemi tak) mnoha barvami, jako protější břeh na třetí fotce. Ač je Chuzen-ji onsen především turistické centrum, doufali jsme v nalezení tzv. konbini (convenient shop), což jsou všude se nacházející nonstopáče. Sami jsme nic nenašli, až jsme u další z místních atrakcí narazili na domorodce, který nám potvrdil, že tam nic takového nemají. Vypadalo to na hladový den, tak jsme se nakrmili alespoň dojmy z Kogen-no-taki, což je právě výše zmíněná atrakce a jedná se o 95 metrů vysoký vodopád. Nebyli bychom ve vyspělém japonsku, kdyby k jeho dolní části nevedl výtah. Ten však nebyl před sedmou hodinou ranní ještě v provozu, ale za to jsme si výhledu na vodopád užívali zcela sami.

Po návratu do minshuku jsme si místo celodenního jídla dali aspoň bohatou snídani, která se příliš nelišila, co se týče skladby jídla, od včerejší večeře. Je třeba přiznat, že všechny čtyři misky pochutiny nato (fermentované sojové boby, smradlavá a slizká hmota) zůstaly nedotčeny. Brzo po snídani jsme se zabalili a vyrazili na nedalekou stanici autobusu, ve kterém se naše cesty rozdělily, takže očekávejte dvě aktualitky o následujících výletech. 

ホンザ