Vzhledem k celkově zhoršenému zdravotnímu stavu (já nachlazen, K. zánět šlach na noze) jsme se rozhodli poněkud upravit zamýšlený program a místo přechodu masivu Kirishima jsme se rozhodli dojet do hlavního turistického střediska této oblasti - Ebino Kógen (tzn. plošina Ebino), kde se nachází kemp a odkud jsme zamýšleli podnikat výlety po okolí.

S tímto na mysli jsme kolem desáté hodiny ráno dorazili do Miyazaki, odkud mělo podle průvodce jet pět autobusů denně přímo na Ebino Kógen. Po chvilce hledání jsme našli i autobusové nádraží, kde jsme se bohužel dozvěděli, že nejenom že odtud nejezdí autobusy až nahoru, ale neexistuje ani žádný spoj z nejbližšího městečka Kobayashi. Poněkud zaskočeni vývojem situace jsme šli nakoupit zásoby jídla do přilehlého střediska a posléze se nad obědem rozhodli, že tedy pojedem přeci jenom autobusem aspoň do toho Kobayashi a pak se pokusíme stopovat nahoru.

Cestu autobusem jsme povětšinou prospali, ale na závěr nám neuniklo, že Kobayashi není zrovna vesnice a dojít někam na stopa nebude triviální. Proto jsme ještě zašli na tamní autobusové nádraží, abychom se ujistili o možnostech spojení. Po mnoha telefonátech s okolními městy jsme byli ujištěni, že autobus nahoru na Ebino Kógen nejede odnikud a jediná možnost je takuši (což znamená taxi). Navíc bylo zjevné, že počasí nahoře není zrovna ideální a dozvěděli jsme se, že předpověď není z nejlepších. Vzhledem k tomu, že žádný náhradní program nebyl a paní na autobusáku nám domluvila taxi za 5000 jenů až nahoru (asi o tisícovku méně, než s taxametrem), tak jsme dále neváhali a vyrazili. Celkem to bylo kolem 25-30 km, přičemž jsme celkem brzo vjeli do mraku a tato situace se nezměnila ani na Ebino Kógen, kde byla spousta lidí v turistickém centru, protože počasí nepřálo ani lokálním procházkám. I když těm lidem muselo být jasné, že počasí nahoře bude opravdu špatné, neodradilo je to od toho, aby tam vyjeli. Těžko říct jak to tam může vypadat za jasného počasí, které tam asi moc často nenastává, protože Kirishima v překladu znamené Mlžný ostrov.

Vyrazili jsme hledat kemp, který byl naštěstí dobře označen, takže nebyl problém ho najít ani v husté mlze. Trošku větší práce už bylo najdení vhodného místa na stan, protože kemp byl překvapivě zaplněn a mnoho travnatých ploch tam nebylo. Povedlo se i toto a po postavení stanu jsme se vrátili k turistickému centru a začli ochutnávat všelijaké dobroty, které se tam prodávaly.  Navštívili jsme rovněž stanici ochránců národního parku, kde vznikla první fotka zachycující letecký pohled na Ebino Kógen. Dole vlevo jsou tři jezera - Byakushi, Rokkannonmiike a Fudo. Tyto leží pod největší sopkou tohoto masivu zvanou Karakuni (vlevo nahoře, ta s tím protrženým kráterem). Vpravo od ní je pak nižší kráter, v němž je jezero Oonami. Téměř ve středu fotky je pak skupina budov tvořená množstvím obchodů, restaurací, hotelem a budovou, kde jsme se zrovna nacházeli. Na stanici jsme se také ujistili v tom, že počasí má zůstat v sobotu i v neděli podobné tomu dnes. Vzhledem k tomu, že plán i okolnosti nás vedly k tomu, že tam zůstaneme do pondělí, tak to vypadalo na dlouhý víkend. Jak můžete vidět na druhé fotce, bylo v okolí centra mnoho srnek zvyklých na lidskou přítomnost. Část kempu s mladším porostem byla dokonce oplocena, aby semenáčky stromů nebyly sežrány těmito zvířaty.

Sobotní dopoledne jsme strávili povětšinou ve stanu hraním karet. Pak se počasí maličko umoudřilo, takže jsme vyrazili na procházku kolem jezer popsaných výše. První foto z tohoto výletu bylo pořízeno poblíž vrcholu Shiratori (1363 m.n.m.), který se tyčí nad jezerem Byakushi. Je zřejmé, že tam celkem foukalo, ale dešťové kapky ještě nejsou na této fotce vidět. Pokračovali jsme kolem největšího jezera Rokkannonmiike až k poslednímu cíli vycházky, což bylo jezero Fudo ležící hned u cesty. To je na druhé fotce a je už jasně patrné, že tam pršelo. Z toho je také zřejmé, že mnoho fotek, které doprovází tuto aktualitku fotila K. se svým kompaktem, protože Můj milášek nemohl být vystaven takovýmto povětrnostním podmínkám.

Nezmínil jsem se, že součástí kempu byl onsen (tzn. termální lázeň), který byl rozdělen na pánskou a dámskou část a byl povětšinou velice plný, protože nabízel jediné smysluplné zabití volného času. V sobotu tam K. byla centrem pozornosti a musela odpovídat na mnoho dotazů. Její znalost japonštiny však dlouho nestačila, takže pak už jen přitakávala nevěda čemu. A tak se stalo, že se nám v sobotu v podvečer nahrnulo do našeho stanu pro 2 asi 6 japonských dětí a snědli nám téměř všechnu čokoládu. Já jim přeci jenom rozuměl trošku víc, takže jsem se dozvěděl, že nás přijdou navštívit znova i zítra.

V neděli jsem po ránu potkal správce kempu, který mi nadšeně vysvětloval, že v poledne se má konečně vyčasit. Dopoledne to skutečně vypadalo nadějně, takže jsme napjatě čekali na vyjasnění i když K. chtěla vyrazit hned. Povedlo se mi jí to rozmluvit, ale naneštěstí pro mě se odpoledne zase vrátili mraky a začalo pršet, takže teplota ve stanu klesla víc než venku. Nakonec jsme se zase vydali courat po blízkém okolí. Na první fotce je mě neznámá rostlina, která byla cílem všech ostatních fotografů, takže jsme si ji také nenechali ujít. Pak nás překvapil svou přítomností krab, kterého jsme si všimli jen náhodou, protože byl mezi jehličím dobře barevně maskován. Po chvilce přemlouvání a pošťuchování větvičkama jsme ho dostrkali na kámen, kde překvapivě vydržel po celou dobu focení. Evidentně nám rozuměl, protože okamžitě reagoval na povel, že může jít, a zmizel v jehličí. K večeru jsme správce potkali znova, strašně se nám omlouval, že nás dezinformoval ohledně počasí a na usmířenou nám daroval dva banány.

Dříve zmíněné děti svůj slib nedodrželi, protože spolu s ostatními návštěvníky opustili kemp v neděli po poledni. Tak se stalo, že jsme s K. měli celý kemp (i onsen) pro sebe. Fotky z onsenu pak uzavírají náš pobyt na Ebino Kógen spolu s jedním z mála snímků hory Karakuni, kdy nebyla zahalena v mraku. Tento vznikl v pondělí ráno, kdy už se konečně udělalo hezky, ale letadlo nepočká, takže jsme museli vyrazit na cestu, abychom o pár km dále mohli nastoupit na přímý autobus na letiště Kagoshima.

Po cestě jsme viděli několik přesvědčivých známek o aktivitě oblasti. Část cesty pak bylo tuto aktivitu i jasně cítit. Na čtvrté fotce je detail jedné z kovových trubek odvádějících přebytečné teplo z pod cesty, která vedla kolem jednoho z mnoha aktvních míst (páté foto).  Po asi dvou hodinách jsme došli k hotelu, odkud odjížděly autobusy na letiště. Při čekání na jeden z nich jsme se převlékli do civilu a tak vlastně skončil náš výlet na Kjúšú.

Na posledních fotkách pak můžete vidět, že ani letiště v Kagoshimě není v klidné oblasti a v jeho areálu tryská pramen, jenž může posloužit znaveným turistům či pasažérům k relaxaci nohou. Úplně poslední foto jen dokumentuje, jak důkladná je předletová příprava.

Let proběhl bez jakýchkoliv zaznamenánihodných událostí, takže poslední poznámka patří nečekanému uvědomění si, že vypnout elektřinu před odjezdem nebyl úplně dobrý nápad. Takže mě ještě čekalo třídění potravin, které toto rozhodnutí psychicky neunesly a zkazily se. Taková krásná tečka za tím naším výletem.